Slovinsko (pátá část): Slovinské pobřeží

Ráno jsme se sbalili, nechali děti ještě chvíli pohrát si na hřišti v kempu a vyrazili do našeho posledního kempu, Eco Campu Supot, vzdáleného zhruba půl hodinku jízdy autem od městečka Piran, nejkrásnějšího přímořského městečka ve Slovinsku. Během cesty dlouhé 140 km jsme si dali asi hodinovou zastávku u středověkého skalního hradu Predjama, který rozhodně stojí za návštěvu. My jsme si ho prohlédli jen zvenku, neměli jsme mnoho času a nebyli jsme si jistí, že by naše mini dětičky prohlídku zvládly. Pokud se sem ale někdy vrátíme, určitě bych vyrazila co nejdřív ráno, protože sem míří opravdu hodně turistů. Někdy příště určitě navštívíme i zdejší jeskyně, z nichž asi nejznámější je jeskyně Postojna.

Skalní hrad Predjama; malebné okolí našeho kempu; cesta do kempu

V kempu, který byl podle mého muže nejhezčím ze všech, jsme dostali na uvítání kávu a sýr, což bylo moc milé. Je to rodinný kemp schovaný v lesíku již přímořského charakteru. Také tu bylo největší horko z celého Slovinska, ale naštěstí místo pro stan bylo ve stínu, stejně tak venkovní kuchyně s posezením, stylovým dětským hřištěm a několika hamakami. Jediné mínus za mě byl ranní budíček v podání pana kohouta, od jehož slepiček ale bylo možné si zakoupit domácí vajíčka, takže to to docela vyrovnávalo. Navíc jsme si tu mohli koupit i domácí chléb, majiteli vypěstovanou zeleninu nebo ovoce. Kladli zde i důraz na používání šetrných mycích prostředků, třídění odpadu atp., takže jedním slovem prostě ráj. 😊V současné chvíli to ale vypadá, že je kemp dočasně uzavřen, tak snad je to opravdu jen dočasné.

Piran – památky, promenáda, výhledy, sůl i koupálo

Délka trasy: Cca okolo 5 km (nepamatuji si přesně uličky, kterými jsme šli). Vhodná pro kočárek.

Náš předposlední den jsme strávili v Piranu, nejmalebnějším přímořském městu na Slovinsku. Auto jsme zaparkovali v parkovacím domě nedaleko promenády. Po ní jsme došli k přístavu, na hlavní náměstí Tartini, kde jsme po cestě zpět navštívili obchůdek se solí a všemi možnými výrobky ze soli a zároveň nakoupili pár suvenýrů domů. Nachází se zde totiž Sečoveljske soline, solné pánve, kde se vyrábí sůl z mořské vody za pomocí stovky let starých metod už od 14. století. Dalším bodem naší prohlídky městečka byl cíp poloostrova s mysem Madonna, majákem a kostelem. Po obědě v jedné z restaurací na promenádě jsme vystoupali na městské hradby, odkud se skýtá asi nejkrásnější pohled na skoro celé městečko, jeho historickou část, a záliv. Určitě doporučuji jít se na hradby za malé vstupné podívat. Nám v tu chvíli zrovna usnuly děti, takže jsem šla jen sama.

Cíp poloostrova s majákem; přístav; výhled na centrum města z hradeb; náměstí Tartini; výhled od kostela sv. Jiří

Z hradeb jsme to vzali okolo dominanty města, kostela sv. Jiří a přilehlé zvonice. Opět jsou odtud krásné výhledy. Děti však více zaujala hromada štěrku vedle kostela. Zpět dolů na hlavní náměstí jsme prošli okolo kláštera a kostela sv. Františka. Kostely jsme si obcházeli jen zvenku. Mám dojem, že v době naší návštěvy snad ani nebyly otevřené. Z náměstí jsme se pak vydali boční uličkou a opět na promenádu, dál od centra na zmrzku a koupání. Nečekejte tu ale žádný písek, naopak pláže jsou tu spíš kamenité, malinké a obzvlášť u centra města hojně obsazené. Na krátké osvěžení ale naprosto postačující.

Izola – malebné uličky, klid, poslední koupání v moři a odpočinek

Malebné uličky Izoly a kostel sv. Maura

Druhým přímořským městečkem, které jsme tu navštívili, byla Izola. Opět samozřejmě průchozí s kočárkem, což bylo po skoro dvou týdnech nošení dětí docela osvěžující. V Izole jsme si prošli centrum a až k moři. Je to městečko menší a klidnější než Piran a za nás tu byla i větší pohoda, spousta malebných uliček s parádními kavárničkami, galeriemi a zajímavými obchůdky. Dost nám to tu evokovalo Itálii, názvy a nápisy zde byly uvedeny ve slovinštině i italštině. Chtěli jsme se podívat do kostela sv. Maura se zvonicí, ale bohužel byl zrovna zavřený. A tak jsme došli až na městskou pláž, našli volné místečko ve stínu stromů, odpočívali a koupali se. Původně jsme chtěli na jednu přírodní pláž pod útesy, kterou jsem si našla snad jako nejhezčí slovinskou pláž, ale nakonec jsme se rozhodli vynechat. Chtěli jsme si dát poslední den před odjezdem trochu pohodičku a lenošení. Navíc by byla asi podobně hustě osazená jako ona městská pláž. Po cestě zpět k autu jsme se ještě zastavili na poslední kávičku a vyrazili zpět do kempu, abychom se následující den brzy ráno za kokrhání pana kohouta vydali zpět do vlasti zaslíbené.