Slovinsko (čtvrtá část): Kamnicko-Savinjské Alpy

Následující den jsme se po zhruba hodině cesty autem přesunuli do městečka Kamnik, kde jsme si nakoupili a udělali si krátkou zastávku – procházku na místní Mali grad. Pak jsme popojeli do nedalekého kempu, Kraljev hrib, kde jsme strávili nadcházející tři noci. Kouzelný klidný přírodní kemp obklopený jen lesy. Nejen na děti tu čeká spousta suprových věcí jako dřevěný domeček/prolézačka se skluzavkami, pískoviště, hamaky, bazének, zastřešený hrací koutek, fotbálek, ping pong, paintball, kuželky a spousta dalšího včetně restaurace.

Veliká Planina = veliká paráda

Délka trasy: 11 km. Vhodná i pro (sportovní) kočárek.

Jsme přímo pod Velikou Planinou, náhorní plošinou v Kamnicko-Savinjských Alpách, krajinou salaší a pastvin. A právě sem se další den vydáváme. Pěšky jsme došli k asi 700 m vzdálené lanovce (menší kabina), která nás vyvezla na Šimnovec (1 402 m. n. m.). Nahoru samozřejmě lze jít i pěšky, ale cesta trvá asi 3 hodiny, což pro nás s dvěma malými dětmi bylo nemyslitelné. Později jsem ale zjistila, že z druhé strany této plošiny jsou asi 3 parkoviště, takže se asi i nahoru dá vyjet autem, ale více jsem po tom nepátrala. Pokud k tomu víte něco víc, neváhejte mi to napsat do komentáře.

Od lanovky mezi kravami za přenádhernými výhledy

Šimnovec; cesta od lanovky; těsně pod nejvyšším vrcholem; výhledy z Gradišče (2x)

My jsme od první stanice lanovky pokračovali již pěšky, ale spousta lidí se nechala vyvézt ještě dál další lanovkou, tentokrát dvousedačkovou. Z většiny jsou cesty tam nahoře široké a pohodlné, ovšem převážně kamenité. Se sportovnějším kočárkem by se jistě dalo zvládnout, ovšem my zvolili nosítko a krosnu, abychom nebyli omezení jen na pohyb po těchto cestách. Cesta se vlní mezi pastvinami, na nichž se volně pasou krávy. Počítejte s tím, že na některých místech můžete procházet přímo kolem nich, v opravdu bezprostřední blízkosti, někde jsme potkali i početnější skupinky. Ale pokud je budete respektovat, není se čeho bát. Hned od začátku se otevírají pohádkové výhledy na okolní údolí, lesy a hory, a to postupně na všechny strany. Prostě veliká pohádka. Po necelých 2 km dojdeme mírným stoupáním na Zeleni rob, kde je i restaurace a pokračujeme opět do kopce už jen půl kilometru na nejvyšší vrchol Gradišče (Njivica), který se nachází v 1 667 m. n. m. na takové menší skalnaté vyvýšenině. Právě odsud se skýtá výhled na všechny strany, který znepříjemňuje jen studený vítr. Doporučuji dobře se obléct, mít s sebou ideálně dlouhé kalhoty a větrovku. My jsme toto poněkud podcenili.

Veliká i Malá Planina, dřevěná kaple, tradiční dobroty, krávy a klid

Po chvíli jsme vyrazili dál, tentokrát z mírného kopce dolů, k Veliké Planině. Po cestě lze odbočit ještě na jednu vyhlídku. Veliká Planina je doslova posetá desítkami salaší, z nichž některé stále slouží pastevcům, některé jako ubytování, v některých najdete stylové restaurace, které nabízejí tradiční pokrmy – polévku, štrůdl, mléko, ajdovi žganci (výtečná záležitost) a další nebo zde můžete nakoupit mléko, tvaroh, sýry, uzeniny, dřevěné vařečky, tradiční pastevecké klobouky, pálenky nebo bylinky. Po krátké přestávce-ochutnávce pokračujeme dál a procházíme mezi kouzelnými salašemi až na kopeček s dřevěnou kaplí Marie Sněžné. Jen kousek odtud je možné navštívit i pastýřské muzeum, které jsme my vynechali.

Pohled na Velikou Planinu; po trávě od kaple Marie Sněžné; poetická zvlněná krajina (2x); pohled na Malou Planinu

Scházíme od kapličky z kopce po trávě zpět na cestu a pokračujeme po pastýřském okruhu okolo tří salaší/restaurací, až sejdeme k Malé Planině, která je položená trochu níže, ale jinak charakterem obdobná jako Veliká Planina. Dáváme si pauzu na oběd mezi kameny pár metrů pod Črnuški domem (restaurace), kocháme se přitom výhledy a v jedné chvíli přímo kolem nás dokonce proběhne pár krav. Scházíme pak ještě kousek níž, a z Malé Planiny se pak vydáváme úsekem, na kterém jsme potkali jen pár krav, žádné turisty. Plus dvě spící děti a tichá krajina rovná se asi hodinový balzám pro potěchu ducha i ucha. 😊 Po pár metrech tedy uhýbáme z hlavní cesty doleva na pěšinu, která následně vede skoro až lesíkem, mírně stoupá a pak zase klesá a vede z části ohradou, která se dá normálně projít. Po asi 2,5 km se mírným stoupáním dostaneme opět k Veliké Planině, ovšem z druhé strany a po dalším kilometru mírného stoupání (po cestě byla super houpačka) se dostáváme zpět ke Sladki pot (sladké občerstvení) a kousek za ním k Zeleni robu.

Malá Planina (2x); vlnící se cesta u Malé Planiny; skrytá a až tajuplná cesta bez turistů; výhled po cestě zpět

Čeká nás už jen kopeček dolů k lanovce a poslední necelé 2 km. K lanovce jsme došli asi v půl šesté večer, což bylo veliké štěstí, protože to byla jedna z posledních, která jela dolů. Dohromady jsme udělali okruh o skoro 11 km a měli jsme dost (velkou část cesty nesouc děti a batoh), že jsme sotva vyšli ten malý kopeček od lanovky do kempu, ale stálo to za to. Jednoznačně jedno z nejkrásnějších míst, jaké jsme na Slovinsku navštívili. O Veliké Planině jsem četla, že zde není mnoho turistů. My jsme takový dojem tedy neměli, ale pravdou je, že více pohromadě jich bylo vždy v restauracích, kde jsme se na malou ochutnávku zastavili zrovna v době oběda (taky jsme tu byli v neděli), ale jinak se to rozptýlí. Přeci jen je to veliká planina. 😊

Výlet bez turistů k prameni Kamniške Bistrice plný kouzelných překvápek

Délka trasy: 8 km. Nevhodná pro kočárek.

Proti proudu řeky (2x); úzká pěšinka náročnějším terénem; detail z altánu a pohled na zákoutí odpočinkového místa

Následující den jsme se vydali na výlet k prameni Kamniške Bistrice. Podle paní z kempu pohodová procházka. Pro nás skoro celodenní výlet. :D Z kempu jsme sešli dolů k silnici, k mostu přes řeku a za ním uhnuli doprava na úzkou cestičku. Cesta (k prameni) dlouhá celkem 4,5 km vede z velké části právě po této úzké pěšince (kočárek určitě nedoporučuji), která je ozdobená kořeny, kameny a místy vede ve srázu. Jdeme proti proudu řeky v její těsné blízkosti a za celou cestu jsme potkali snad jen jednoho nebo dva další výletníky. My jsme si užívali ticha, které protínalo jen zurčení řeky, naše tehdy dvou a půl letá dcera zase pestré cestičky, po které šlapala snad celou dobu s ohromným nasazením a nadšením, které jsme pochopitelně sdíleli společně s ní. Asi za polovinou cesty se nachází kouzelné odpočinkové místečko, hned vedle menší skály, s ohništěm a krytým altánem s lavičkami. Právě tady jsme si dali svačinku a důkladně prozkoumali místo evidentně oblíbené trampy, jelikož se zde nacházely nejrůznější poklady, jako lampička, lapač snů, kobereček a také koště, kterého se s vervou ujala naše Ani – není zač, budoucí nocležníku.

Tajemná soutěska Predaselj, v celku i detailu

Asi kilometr před samotným pramenem se nachází další kouzelné místo, soutěska Predaselj, tak trochu skrytý poklad. Sešli jsme k ní po strmějším schodišti, abychom pak další schody zase vystoupali nahoru, ale nebylo to nic hrozného. Sejde se tak přímo k vodě, od níž jde příjemný chlad. Po vystoupání schodů jsme nějak přehlídli značení, které celkově není nic moc a udělali si to trochu dobrodůžo. Nejdřív jsme šli pěkným poetickým lesíkem, abychom se pak pár desítek metrů doslova prodírali opravdu hustým lesem (jak z pohádky o Babě Jaze) – muž chtěl pokračovat dál, ale já jsem z toho neměla moc dobrý pocit, takže jsme se nakonec "zbaběle" vrátili, ale zato úspěšně našli tu správnou (zarostlou!) odbočku. Zpočátku šlo o úzkou a dost zarostlou pěšinku, ale nakonec jsme se vyloupli na silnici a už jen malý kousek došli k našemu cíli.

Pohledy na romantické jezírko u pramene řeky ze všech stran

Pramen zde "vytváří" nádherné jezírko, které lze obejít kolem dokola. K prameni vede docela slušná cestička, od něj dál následují spíš desítky kořenů (trochu jak v Temném hvozdu), takže s dětmi v nosítku a krosně prostě pohoda. 😊 Ale my takové úseky milujeme! Po obejití jezírka jsme si u něj dali oběd a kochali se. Potkali jsme zde jen další dvě skupinky turistů. V jezírku se zřejmě lze i koupat, my to ale nezkoušeli. Každopádně voda je zde neskutečně čistá a průzračná, takže je krásně vidět až na dno, jezírko není příliš hluboké. K prameni a jezírku lze dojet i autem, je zde i restaurace. Za mě ale rozhodně stojí za to dát si tuhle trasu pěšky, protože je opravdu krásná a plná až magických míst, a navíc bez davů. Zpět jsme se vydali už po silnici. Cestou bylo možné odbočit k vodopádu Orglice. My jsme vynechali, jednak byl prý dost vyschlý, jednak by to znamenalo poměrně dlouhou zacházku, na kterou jsme už úplně neměli energii. Potřebovali jsme si po návratu do kempu zajet ještě pro nákup.

Poslední večer v tomto kempu jsme si zpestřili posezením v místní restauraci, ochutnávkou tradiční joty s klobásou (polévka z fazolí, kysaného zelí a brambor) a borůvkového štrůdlu, a taky kávy a piva. Dobrou chuť a dobrou noc!